TRANSPLANTACE KRVETVORNÝCH BUNĚK
Selháním kostní dřeně se přestanou v organismu vytvářet krevní elementy: červené a bílé krvinky a krevní destičky. Cílem transplantace je obnova krvetvorby v kostní dřeni. Úspěch transplantace závisí na tom, zda se najde vhodný náhradní zdravý zdroj krvetvorných kmenových buněk. Až 50 % pacientů umírá, protože buď nemají vůbec žádného vhodného dárce, nebo transplantované krvetvorné kmenové buňky nebyly dostatečně kompatibilní, případně na další potransplantační komplikace (například multiorgánové selhání).
Předpokladem pro úspěšnou transplantaci je tedy shoda mezi dárcem a pacientem v systému HLA (Human Leukocyte Antigen). Antigeny na bílých krvinkách jsou totiž pro každého člověka naprosto jedinečné. Je proto velmi obtížné nalézt vhodného dárce. Problémem při hledání vhodného – kompatibilního – dárce je zejména časová náročnost. Nenajde-li se vhodný dárce v rodině (sourozenec, matka…), hledá se mezi nepříbuznými dárci v registru.
Pokud nemá pacient autologní transplantát (dárcem krvetvorných kmenových buněk je sám pacient), je nutné zjistit shodu tkáňových znaků (HLA). Sleduje se 6 znaků, za ideální shodu je považována 6/6, u kostní dřeně se toleruje 5/6. Shoda tkáňových znaků by měla být co největší, snižuje se tím pravděpodobnost následných komplikací (infekce, krvácení apod.).
V současnosti se jako zdroj krvetvorných kmenových buněk využívá kostní dřeň, pupečníková krev nebo periferní krev. Použitý zdroj krvetvorných kmenových buněk závisí na celé řadě faktorů - typu nemoci, předchozím způsobu léčby, celkovém zdravotním stavu, věku pacienta atd.. Transplantační komise spolu s lékařem, který provede transplantaci, rozhodnou o nejvhodnějším zdroji krvetvorných kmenových buněk v závislosti na typu onemocnění. Transplantace krvetvorných buněk se dnes indikuje asi u 70 různých onemocnění.
TYPY TRANSPLANTACÍ
Transplantace krvetvorných buněk dělíme podle toho, kdo je jejich dárcem, a to na: autologní, alogenní a syngenní.
Autologní transplantace – dárcem je samotný pacient, krvetvorné buňky by měly být odebrány v době, kdy nejsou prokazatelná postižení kostní dřeně nádorovým onemocněním, před podáním vysokodávkové chemoterapie nebo celotělové radioterapie (ozáření). Vysokodávková chemoterapie i celotělová radioterapie jsou vysoce účinné metody při léčbě zhoubných onemocnění, bohužel nenávratně poškozují kostní dřeň. Po absolvování léčby je pacientovi transplantována jeho vlastní krvetvorná tkáň, která většinou do 14 dní až tří týdnů začne opětovně produkovat krevní elementy. Pacient nemusí po transplantaci užívat léky potlačující nežádoucí imunitu (imunosupresiva), na rozdíl od ostatních typů transplantací. Nehrozí tedy potransplantační komplikace. Počet autologních transplantací v současné době neustále vzrůstá, provádí se ve světě dvakrát častěji než ostatní typy transplantací.
Alogenní transplantace – dárcem je jiná osoba než pacient. Indikuje se u takových onemocnění, kde nemohou být použity vlastní krvetvorné buňky, protože původ onemocnění je anebo může být již v kmenových buňkách. Výběr vhodného dárce ovlivňuje řada faktorů, z nichž nejdůležitější je shoda v HLA znacích bílých krvinek. V první řadě se hledá dárce v kruhu rodiny, kde je pravděpodobnost shody HLA znaků více než 25% (sourozenec). Nemá-li pacient vhodného dárce ve svých sourozencích, vyhledává se kompatibilní dárce ve veřejných registrech dárců kostní dřeně a pupečníkové krve, a to prostřednictvím mezinárodní databáze. U alogenní transplantace nespočívá léčebný efekt pouze použitím vysokodávkové terapie, ale v efektu štěpu proti nádorovému onemocnění. Nemocní absolvují chemoterapii anebo radioterapii, která není tak razantní, jako je tomu u autologní transplantace, a tím bohužel někdy dochází k návratu (relapsu) nádorového onemocnění. Cílem je vytvořit podmínky v kostní dřeni, aby se v ní uchytily krevní buňky dárce a zároveň byla zničena většina nádorových buněk. Předpokládá se, že imunitní systém dárce včas rozpozná a zahubí zhoubné buňky příjemce. Pacient musí brát dlouhodobě imunosupresiva.
Syngenní transplantace – dárcem je zdravé jednovaječné dvojče. Musí být provedena analýza DNA kyseliny obou sourozenců, která prokáže jejich genetickou identitu. Nemocný nemusí brát dlouhodobě imunosupresiva, ale na druhou stranu při této transplantaci bohužel nemusí 100% fungovat efekt štěpu proti onemocnění.
PRŮBĚH TRANSPLANTACE KRVETVORNÝCH BUNĚK
Transplantace krvetvorných buněk je z hlediska provedení relativně jednoduchou metodou. Krvetvorné buňky (kostní dřeň, pupečníková krev, periferní krev) jsou podány do žíly podobně, jako se podávají transfúze. Nejde tedy o operativní zákrok. Krvetvorné buňky cirkulují v krevním oběhu a samy si najdou místo v kostní dřeni, kde se usadí. Pacient před vlastní transplantací, a to v závislosti na typu transplantace, absolvuje chemoterapii či radioterapii, aby se zničila nemocná kostní dřeň či se vytvořil vhodný prostor pro uchycení nové krvetvorby.
Transplantace krvetvorných buněk bývá často komplikována infekcemi a krvácením. U autologní transplantace může dojít k tzv. reakci štěpu proti hostiteli (GVHD = graft versus host disease). Má buď akutní či chronickou formu a projevuje se ve většině případů poruchou jaterních funkcí, či trávicího ústrojí, někdy se mohou vyskytnout i kožní problémy. Ke komplikacím většinou dochází v době prvních týdnů po transplantaci. Z tohoto důvodu musí být pacienti izolováni ve sterilních pokojích (life island – tzv. „ostrůvek života“) a dostávají preventivně antibiotika, aby se snížilo riziko infekce patogeny virového, bakteriálního či houbového původu. Navzdory vysoké míře kompatibility u autologní transplantace umírá až třetina pacientů v důsledku potransplantační reakce způsobené neshodami mezi krvetvornými buňkami dárce a buňkami pacientova organismu. Než začne kostní dřeň s již uchycenými kmenovými krvetvornými buňkami produkovat dostatečné množství krevních elementů, a to zejména červených krvinek v takovém množství, které je nezbytné pro fungování organismu, bývají často podávány i transfúze těchto krvinek spolu s krevními destičkami.